KLITIKON

Základní

1. Klasická gramatika

Termín se v české lingvistice objevuje ve dvou podobách: vedle sg. klitikon, pl. klitika, taky v podobě sg. klitika, pl. klitiky; pochází z řec. klitikos ‘ohebný, opírající se’. Podle definice z 19. stol., historicky nejčastěji spojované s indoevropeistou J. Wackernagelem a zejm. s jeho studií ✍Wackernagel (1892) (viz ↗Wackernagelův zákon), a standardně tradované v průběhu 20. stol., jsou k. slova, která se „vyskytují vždy pouze v podobě nepřízvučné“ (viz např. ještě 1, 1986:74), a proto tvoří jedno fonetické slovo neboli jeden přízvukový celek (↗přízvukový takt) buď s přízvučným slovem bezprostředně předcházejícím, tj. k. stojí bezprostředně za tímto slovem (tzv. enklitika // příklonky): holit se × *se holit, anebo s přízvučným slovem následujícím, tj. k. stojí bezprostředně před tímto slovem (proklitika // předklonky): do města × *města do. V současných teoriích je však taková definice považována za nevyhovující. Alespoň některá klitika totiž projevují vlastnosti, které nemohou být důsledkem pouhého prozodického deficitu. Jedná se o vlastnosti jako (a) umístění ve větě, (b) řazení v klitickém trsu (viz dále), (c) gramatická funkce, (d) sémantika. (a) Jak už bylo řečeno, mnoho klitik je v č. umístěno v syntaktické pozici za první složkou ve větě: Dnes ho navštívím; pouhý prozodický deficit by však mohl být odstraněn začleněním do fonologického slova v kterékoliv jiné větné pozici, např. *Dnes navštívím ho. (b) Pro uspořádání klitik v tzv. klitickém trsu platí pevná pravidla, která referují na morfosyntaktické vlastnosti příslušných klitik: Představil jsem mu ji (↗auxiliár – dativ – akuzativ); viz dále. Prozodické potřeby zúčastněných klitik by však bylo možné uspokojit i kterýmkoliv jiným uspořádáním, srov. *Představil jsem ji mu, *Představil ji jsem mu apod. (c) Klitika plní mnohdy jinou gramatickou funkci než jejich neklitické protějšky. Záměna klitika za neklitický protějšek vede v tomto případě mnohdy k negramatické struktuře: Spalo se ve stanech × *Spalo sebe ve stanech; Ty jsi autorem této knížky × ?/*Tys autorem této knížky. Jen změna prozodických vlastností jistého jazykového prvku (např. přidání přízvuku) by však neměla změnit gramatické vlastnosti tohoto prvku. (d) Klitika se mnohdy vztahují na jiné skupiny mimojazykových objektů než jejich neklitické protějšky. Pronominální klitika např. nežádají, aby označený předmět byl lidskou bytostí, příslušná neklitická zájmena typicky ano, srov. Vidím ho [±hum], např. strom n. Petra × Jeho vidím [+hum], typicky jen osoba, ne např. strom (pro slovenská data viz ✍Cardinaletti(ová) & Starke, 1999). Jen přidání přízvuku by však nemělo změnit význam daného prvku. Ve vlivné studii ✍Zwicky (1977) proto rozděluje k. do tří skupin, které sice sdílejí povrchovou vlastnost prozodického deficitu, jinak však jsou lingvistické prvky různého rázu. (i) Obyčejná k., tj. nepřízvučné varianty jinak přízvučných slov, které se od svých protějšků nijak neliší gramatickými n. sémantickými vlastnostmi; (ii) zvláštní k., která se od svých neklitických protějšků liší gramatickými vlastnostmi, (iii) vázaná slova, která nemají přízvučné protějšky, a u nichž tedy nelze zjistit identitu n. rozdílnost gramatických vlastností. Do skupiny (i) by v č. možná patřilo ‑čnač, protože asi nemá ani vzhledem k pozici (po předložce) ani vzhledem k významu jiné vlastnosti než cona co; do skupiny (ii) patří všechna k. uvedená v předchozích příkladech; do skupiny (iii) by patřilo ‑li, protože neexistuje přízvučný protějšek.

Argumenty pro redefinici jsou tedy v zásadě trojí: (a) k. nejsou vždy citlivá ke slovům, ale k jiným strukturním objektům: Můj přítel se holí × *Můj se přítel holí; do velkého města × *velkého do města; (b) za určitých kontextových okolností může k. stát na počátku přízvukového taktu, protože nepřízvučnost není inherentní vlastností izolovaného slova (či morfému), nýbrž jevem rytmické perspektivy (Tímto dopisem, znovu opakuji, bych se vám ráda omluvila – kondicionálové bych může nést taktový přízvuk; sled bych se vám se nepovažuje za sled tří proklitik); (c) pozice k. není určována pouze prozodickými faktory; k. je „střechový“ (✍Zwicky, 1994) termín pro heterogenní skupinu většinou, ale ne nutně jednoslabičných výrazů, které sice vykazují určité fonetické (přízvukové) vlastnosti, viz ✍Krčmová (2008); ✍Palková (1994), jež mohou být označeny jako rys [klitičnost], ale svými gramatickými a sémantickými vlastnostmi se od sebe odlišují; v č. to mohou být slova (tj. samostatné lexikální jednotky, např. některé předložky, některé spojky, tvary některých zájmen, některé částice či např. substantivum pan) n. morfémy n. sufixy – mezi autory není jednota ani v jejich slovnědruhové klasifikaci (✍Avgustinova & Oliva, 1995), ani v přiznávání/nepřiznávání klitického statusu. V č. mají „klitickou“ vlastnost nejen jednoslabičné výrazy (Petr se / ho myje × *Se / *Ho Petr myje), ale i výrazy dvojslabičné (My bychom přišli × *Bychom my přišli), a taky výrazy neslabičné (např. čNač myslíš?). Navíc: jsem, jsi, jsme, jste mohou mít vlastnost k. i neklitiky, přičemž o tom rozhoduje gramatický status „BÝT“: ↗auxiliární jsem, jsi, je k., ↗sponové a existenciální jsem, jsi, nikoli: jsem zhubl × *jsem zhublý. ✍Pike (1947) definoval k. proto jako třídu elementů „intermediate between words and affixes“, po něm stejně tak mnozí další.

K. typicky vyžaduje přítomnost rytmické/přízvukové opory neboli rytmického/přízvukového hostitele (✍Klavans(ová), 1985; ✍van Riemsdijk, 1999; ✍Franks & King(ová), 2000; ✍Dimitrova-Vulchanova, 1999; ✍Fried(ová), 1994; a další). Hostitel je to přízvučné slovo, s nímž k. dohromady tvoří jednu přízvukovou jednotku; může, ale nemusí být totožný se slovem, na kterém k. závisí mluvnicky. V (1) Jana se v neděli vrátí je rytmickým hostitelem substantivum Jana, v (1a) V neděli se Jana vrátí je rytmickým hostitelem předložková skupina neděli a v (1b) Vrátí se Jana v neděli? je rytmickým hostitelem slovesný tvar vrátí. Jen v (1b) je rytmický hostitel totožný se slovem, ke kterému je k. se vázáno mluvnicky (vrátí), tedy se svým syntaktickým hostitelem. Vůči svému syntaktickému hostiteli může, ale nemusí být v kontaktní pozici. Rytmický hostitel může „hostit“ několik k. současně: Rád bych ti to vysvětlil; Vysvětlil‑li bys mi to? Ty tvoří klitický trs; poloha k. uvnitř trsu je rigidní (viz níže).

Jedním z hlavních problémů studií o k. je ovšem definice toho, co je hostitelem k. V zásadě lze rozlišovat: (a) k. slovní, je‑li hostitelem slovo (v č. je jich málo), tj. prozodický hostitel je nutně identický se syntaktickým hostitelem; (b) k. větné, je‑li hostitelem jiný syntaktický objekt než slovo (přičemž tento objekt může být vyjádřen slovem); tj. prozodický hostitel nemusí být identický se syntaktickým hostitelem; srov. kontrast: v (1) k. se ukazuje vlastnost k. slovního, a to enklitika, v (2) vlastnost k. větného: (1) učení se – Petrovo učení se – *Petrovo se učení × (2) učí se – *Petr učí se – Petr se učí. Rozdíl mezi k. slovním a k. větným je spojen s řadou „věčných“ otázek. Pokud jde o k. slovní, je např. otázka, zda (aspoň některé) afixy nejsou k. Podpora pro takovou analýzu přichází např. od č. ↗imperativu, kde souhláska před afixem imperativu podléhá ztrátě znělosti obvykle spojené s koncem fonologického slova: od slovesa hubit je imper. sg. hub (vyslov [hup]) a pl. hubme (vyslov [hupme]); pokud sufix ‑me (n. v alternativní analýze: sufixy ‑m a ‑e) není k., je pl. forma nevysvětlitelná (srov. kontrast: sg. dub (vyslov [dup]) a pl. duby (vyslov [dubi])); viz dále. Pokud jde o k. větná, je notoricky známá otázka, jaký status má hostitel. Je evidentní, že k. potřebují prozodického hostitele, tj. syntaktickou pozici ve struktuře, která je bez fonetické realizace, nevidí. Data (i) četla jsem – *jsem četla × (ii) Já jsem četla ukazují, že v (i) k. nevidí syntaktickou pozici podmětu (analyzuje se zde jako tzv. ↗pro (= malé pro)), kterou vidí sloveso (proto subjekt‑predikátová shoda i v (i)). Při prvním přiblížení se standardně říká, že kanonická pozice větných k. je pozice bezprostředně za první foneticky realizovanou frází (syntaktickou skupinou) ve větě, tj. pozice K 2 (angl. C 2). Tomu odpovídají jednoduché příklady: Bratr se oholil × *Se bratr oholil, *Bratr oholil se; Petrův bratr se oholil × *Petrův se bratr oholil; Bratr mého přítele se oholil × *Bratr se mého přítele oholil. V K 2 může být ovšem i struktura větší, než je syntaktická skupina, např. kvůli aktuálnímu členění: Své dítě do první řady by Petr neposadil, cizí ano; viz dále.

Č. v zásadě nemá k., jejichž syntaktickým hostitelem je substantivum (s výjimkou frazémů Škoda ho, Hanba mu; tyto případy jsou pravděpodobně taky jediné, v nichž postponované koncové k. může za určitých kontextových okolností nést přízvuk: Hanba ´mu!). Pouze podstatná jména slovesná mohou být syntaktickým hostitelem k. sesi, protože dědí syntaktické hostitelství po slovese, které je částí jejich vnitřní struktury: hraní se / si × *hra se / si; viz ↗verbální substantivum.

Podle toho, do jaké míry si k. (tj. host) vynucuje přítomnost rytmické opory, se k. dělí na stálá a nestálá. Viděno z hlediska prozodického, pokud je neschopnost nést vlastní přízvuk relativně pevnou vlastností k., jsou to tzv. klitika stálá // klitika tantum, na rozdíl od klitik nestálých (klitik z hlediska klitičnosti nespecifikovaných), tedy od slov, která se v určitých případech chovají jako k., ale v jiných případech jako slova foneticky samostatná. Inventář č. klitik tantum představuje málo početnou, uzavřenou třídu prvků (viz dále). Inventář nestálých k. je neuzavřený, širší, obtížně vymezitelný; mezi nestálá k. patří např. některé tvary osobních zájmen (Přinesu vám to až zítra, Vám to přinesu až zítra), některé spojky n. částice (např. však) n. tvary zájmena to: ´Je mi to ´lhostejné × ´To je mi ´lhostejné. (Někdy se v tomto smyslu mluví o tzv. dvojím to.) Č. má pouze enklitika tantum, ale nemá žádná proklitika tantum.

Systémové podmínky pro užití k. tantum se dají definovat negativně. K. jsou vyloučena v následujících případech: (a) Na k. nemůže záviset žádný další větný člen, protože syntaktickým rozvitím se osobní zájmeno dostává do přízvučné pozice: Zítra *ti jedinému napíši, ostatním zavolám; (b) k. nemůže být rozvito vedlejší větou: V pondělí *ho, kterého srazilo auto, propustili z nemocnice; (c) k. nemůže být členem koordinační řady: Minulý týden jsme * a ho zahlédli na nádraží (kontrapříklad proklitik: před a po zápase); (d) k. nesnese elipsu verba finita: Dědeček svá vnoučata miloval a vnoučata *ho; (e) k. není přijatelné v kontrastivním postavení: Zítra ti / tobě napíši dopis a *mu zavolám; (f) k. nemůže samo o sobě tvořit výpověď: Napsal jsi ten dopis? – *Jsem; (g) ve spisovné normě nemůže enklitikon stát na počátku věty: *Se chystám jet na hory. (mimo spisovnou normu ano – viz níže); (h) k. nemůže následovat po vokativu ani po citoslovci: *Pavle, tě neslyším! × Pavle, už tě slyším!; (ch) k. nemůže následovat po předložce: Přišel k *si / sobě.

1 Inventář klitik tantum – tři třídy klitik

1.1 Ohebná klitika zájmenná: „krátké“ (neboli: „redukované“) tvary bezrodých osobních zájmen 1. a 2.os.sg.gen., dat.akuz.; u zájmena 3.os. jsou důsledně klitické pouze tvary pro mask.neutr.sg.gen., dat.akuz.: mi, ti, mu, , , ho. Klitické jsou dále tvary reflexiva se, si; jsou to reflexivní klitika. Ke všem uvedeným klitickým tvarům existují paralelní tvary „dlouhé“, přízvučné: mně, tobě, jemu, mne, tebe, jeho, sebe, sobě. V ostatních pádech a v množném čísle (u zájmena 3.os. i u tvarů fem.sg. ona) tvarové dublety nejsou. Zájmenné tvary ji, nás, vás, jich atd. mohou stát jak v poloze klitické, tak v poloze přízvučné, mezi klitika tantum tedy nepatří, jsou to zájmenné tvary z hlediska klitičnosti nespecifikované: Ten účes sluší ten účes sluší.

Distribuční komplementárnost klitických („krátkých“) tvarů osobních zájmen s tvary přízvučnými („dlouhými“) není důsledná. Jediným tvarem zájmena 1.os., které se ve spisovné normě (nikoli však ve spontánní řeči – viz níže) chová důsledně kliticky, je dat. mi. Tohoto tvaru nelze užít na větném počátku. Naproti tomu delšího tvaru dat., mně, lze užít jak v poloze příklonné, tak i v poloze nepříklonné: *Mi to podej × Podej mi/mně to.gen./akuz. si „krátké“ a „dlouhé“ tvary zájmena konkurují. (V č. je přitom třeba počítat s homofony: mně se vyslovují stejně: [mňe].) Dublety mne/mě se v dnešní spis.č. užívají jak v pozici K 2, tak na začátku věty a po předložkách: Mě/mne se to netýká – Týká se to mě/mne; Hlasovalo pro mě/pro mne hodně lidí. Tvar lze užít i samostatně: Petr o tobě prohlásil, že se tě to netýká. – ? – se to přece týká! Četnost tvaru mnegen./akuz. v dnešním úzu poklesá na úkor tvaru ; výrazněji hovorové se postupně posouvá do pozice stylově bezpříznakové a vytěsňuje odtamtud variantu mne směrem do polohy (spíše) knižní, ale nelze tvrdit, že by se tvar mne ze současného úzu vytrácel zcela. Rozdíly v užívání jsou stylové, žánrové, autorské. Např. v autorském vyprávění Horníčkově převažuje mne: Lákalo mne kdysi dopídit se teoreticky podstaty smíchu. V Hrabalově próze Svatby v domě, rovněž vyprávěné v 1.os.sg., je časté mne vedle a vedle rovněž častého dat. mi tam, kde bychom ve spis.č. očekávali tvar akuz.: Líbal mi, protože mi měl rád. Částečné splývání tvarů dat.akuz., doložené na příkladech z Hrabalovy prózy, je jevem regionálním. V územním rozsahu jsou výrazné rozdíly jak v užívání mimně, tak i užívání dativního mi, tiakuz. (, ) (✍Balhar a kol., 2002). V klasické próze 19. stol., např. v Nerudově povídce Týden v tichém domě, se v přímé řeči důsledně užívalo varianty mne, doklady tvaru prakticky chybějí. „Spi si a nech mne.“ […] „Naverbovali mne na vojnu, musím jít.“ Konkurence mezi dlouhým a krátkým tvarem zájmena 2.os.sg. se týká pouze akuz. tě/tebe po předložkách s akuzativní vazbou (na, o, pro aj.) ve spontánních dialozích, v přímé řeči v beletrii n. v lidové poezii: Chceš být vůl jen proto, aby na sedalo štěstí?; Ó hřebíčku zahradnický, ó růžičko voňavá, kterak na zapomenu… Viz také ↗osobní zájmeno.

Zvratné se, si je ve spisovné normě klitikon tantum; po předložce je „krátký“ tvar výjimečný a silně archaický: Podobu kletou na se bereš, ó plémě × Proběhněte se po hřišti, udělejte něco pro sebe / pro *se.

1.2 Ohebná klitika auxiliární: tvary auxiliáru v préteritovém komplexu: jsem, jsi, jsme, jste (viz ↗préteritum) a tvary auxiliáru kondicionálu: bych, bys, by, bychom, byste (viz ↗kondicionál). Auxiliární k. se od klitik zájmenných (podobně jako od sponového a plnovýznamového být; viz ↗spona) liší tím, že zatímco zájmenná k. se podílejí na syntaktické struktuře věty tím, že (podle některých analýz některá) mívají funkci aktantu/argumentu, srov. věřím ti (= věřím tobě) (kromě reflexiv jako v případech zakuř si // *zakuř sobě; směje se // *sebe; viz ↗zvratné zájmeno), auxiliární k. samostatnou syntaktickou funkci nemají (věřil jsem).

1.3 Neohebná klitika klauzální: K. ‑li je neohebné a nejdůsledněji enklitické: s hostitelem je v písmu spjato spojovníkem. Dominantním hostitelem je sloveso určité: Nemám‑li pravdu?, archaicky (popř. básnicky) také jiný slovní druh: Leč prázdná‑li má řeč, tož obraťte; Míchané‑li vejce s pažitkou a květákem možno dostati k večeři? V zjišťovacích otázkách a ve zvolacích větách je slovnědruhově klasifikováno jako knižní částice: Budeš‑li mlčet?, v ↗kompletivních větách vedlejších a ↗vedlejších větách podmínkových jako spojka: Tělesně nebyl postižený nijak, nepočítáme‑li ovšem mohutný pivní mozol.

2 Slovosledná pohyblivost klitik tantum

2.1 Základní / prototypická poloha. Starobylé Wackernagelovo pravidlo o poloze k. na tzv. „druhém“ místě (tj. v tzv. Wackernagelově pozici K 2) ve větě / v ↗klauzi sice dodnes neztratilo ani v č., ani v jiných slovanských i neslovanských jaz. svou relevanci právě díky obecnosti, s jakou bylo formulováno (někdy se s ním počítá jako s jedním z jaz. univerzálií; přehled klitických jevů v jaz. světa viz ✍Vos & Veselovská, 1999, hlavní kategoriální rozdíly mezi slovanskými jaz. viz ✍Franks & King(ová), 2000), ale neexistují žádné dva slovanské jaz., ve kterých by se realizovalo zcela stejným způsobem a v nichž by platilo stejnou měrou. I jaz. velmi blízké, jako je čeština a slovenština n. horní a dolní lužičtina, se slovosledem k. od sebe zčásti odlišují (viz ✍Franks & King(ová), 2000; ✍Běličová & Uhlířová, 1996). Bývají objektem jazykových změn, viz ↗vývoj českých klitik. Někteří autoři popisují vývoj k. jako vývoj od slova (lexikálního elementu) k afixu s k. jako přechodnou fází (✍Klavans, 1985; ✍Kopečný, 1955); viz také ↗gramatikalizace.

Zájmenná k. stojí nejčastěji na „druhém“ místě ve finitní větě / klauzi, tj. za prvním přízvučným celkem, k němuž se „přiklánějí“. První přízvučný celek je v současné č. definován syntakticky. Proto je klitikon tantum schopno plnit delimitační funkci, tj. signalizovat zprava hranici první nominální skupiny: Všichni se v přeplněné kavárně upřímně bavili × Všichni v přeplněné kavárně se upřímně bavili. Pro vytváření generátorů impulzů se v číslicových systémech používá oscilátorů × Pro vytváření generátorů impulzů v číslicových systémech se používá oscilátorů. Prvním přízvučným celkem může být holý větný člen (a), rozvitá nominální skupina (b), nominální skupina rozvitá vedlejší větou atributivní (c), vsuvka (d), v některých případech vedlejší věta (e), některá (nikoli však každá, viz níže) spojka souřadicí n. podřadicí (f). Srov. (a) Závod se kvůli silnému větru nekonal, (b) Kvůli silnému větru se závod nekonal, (c) Závod, který se měl konat v neděli, se kvůli silnému větru nemohl uskutečnit; (d) Na závod – organizoval ho náš sportovní oddíl – se sjelo mnoho účastníků, (e) Že závod nebude, si nikdo nepomyslel; (f) Že se závod nebude konat, zaskočilo všechny zúčastněné; Chtěl jít ven, ale rozpršelo se ×*Chtěl jít ven, ale se rozpršelo; Všiml si, že bude pršet, a vrátil se pro deštník × *Všiml si, že bude pršet, a se vrátil pro deštník.

Pro základní polohu auxiliárů platí stejné principy jako pro k. zájmenná: Přijel jsem do Brna; Včera jsem přijel do Brna; Včera pozdě večer jsem přijel do Brna; Včera, až pozdě večer, jsem přijel do Brna; Když jsem přijel do Brna, byla už tma; Že jsem přijel do Brna s velkým zpožděním, bylo nemilé; Že jsem v Brně, jsem si uvědomil, až když vlak zastavil; Přijel bych do Brna rád; Do Brna bych přijel rád atd.; viz také ↗slovosled.

Ve standardních komunikačních situacích ve spisovných jazykových projevech není k. přijatelné ani na počátku věty, např. *Jsem přijel do Brna, *Se uvidí, ani na konci, pokud koncová pozice není pozicí K 2: Zvolna se šeřilo, Šeřilo se × *Zvolna šeřilo se.

2.2 Slovosledná pohyblivost klitik. Pozice příznakové

(a) Pozice „po pauze“. Přibývá případů, kdy k. (v daném případě proklitikon) stojí bezprostředně po pauze, tj. na počátku druhé n. další věty v souvětí n. po vsuvce. Kam položil rozečtenou knížku, si nemohl vzpomenout. Že zapomněl rozečtenou knížku na terase, si vzpomněl, až když se spustil déšť.č. na tuto sílící slovoslednou tendenci (a tím na pohyb ve spisovné normě) poukázal už ✍Dokulil (1956). Tradičně se analyzuje jako projev ústupu gramatického činitele (v terminologii ✍Mathesiově, 1982: „momentu členské sounáležitosti“) ve slovosledu k. Novější analýzy si všímají vlivu ↗AČ a skopusu negace: Protože neměla ráda hady, nerozvedl se s ní, *ale proto, že… × Protože neměla ráda hady, se s ní nerozvedl, ale proto, že

(b) „Třetí“ pozice. Umístění k. v „třetí“ pozici může být motivováno komunikativně, sémanticky n. stylisticky:

(i) Nejčastějším důvodem, proč se k. dostává do „třetí“ pozice ve větě, je ↗aktuální členění, a to záměr mluvčího komunikativně zdůraznit, aktualizovat některou tematickou složku. V následujícím příkladu je touto složkou časové určení zítra: Meteorologové předpokládají, že zítra se tlaková výše přesune nad naše území a bude polojasno (= dnes ještě prší). Varianty v poloze k. se projevují v rytmu věty. Umístění k. na místo „třetí“ je doprovázeno ostřejším rytmickým předělem mezi aktualizovaným tématem a zbytkem věty. Pro klasifikaci k. podle jejich funkcí v aktuálním členění viz ✍Svoboda (2000)✍Svoboda (2001). Podle ✍Svobody (2000:156) slova, která jsou označována jako příklonná (ne předklonná), fungují výlučně jako příklonky jen tenkrát, pokud jsou z hlediska aktuálního členění ↗vlastními tématy.

(ii) V některých případech může hrát roli spolu s aktuálním členěním sémantika spojení propozic: má‑li spojení se spojkou zatímco význam konfrontační, k. stojí za větným členem stojícím bezprostředně za spojkou: Zatímco Petr se pilně připravoval na zkoušky, Pavel raději chodil na diskotéky. Má‑li význam časový, následuje k. bezprostředně po spojce: Zatímco se děti chystaly na vycházku, venku se dalo do deště. V některých případech poloha příklonky kolísá, aniž její poloha ovlivňuje význam věty: Nicméně jsme se před malou chvílí dověděli, že… / Nicméně před malou chvílí jsme se dověděli, že…

(iii) Nekanonická pozice k. je příznakem individuálního autorského stylu či charakteristikou žánru – např. v poezii se poloha k., stejně jako poloha ostatních slov, podřizuje rytmickému a rýmovému schématu verše (může vést až k ↗neprojektivní konstrukci). Jedním z rysů individuálního stylu bývá poloha k. v postverbální pozici: Po krásných tvářích padají mu dvě dlouhé ruličky vlasů; Od toho dne vídali jsme se téměř denně. (Seifert); jde o projev ustupujícího působení gramatického činitele (v terminologii ✍Mathesiově, 1982: „momentu členské sounáležitosti“) ve slovosledu k. V současné č. klitika gramaticky vázána na verbum finitum v principu nejsou.

(c) Klitikon tantum na počátku věty. Ve spontánních mluvených projevech se můžeme setkat s k. na počátku repliky v dialogu: Se mi zdá, že…; Se ; Sem si to takhle nepředstavoval; Jsem moh kliďánko počkat venku; Si to nemyslím; Bych radši nic takovýho netvrdil; Se na to mrknem; Se jenom ptám; Si představ, vůbec neměla páru, vo co de; Si děláš srandu, ne?; Si piš; Ale něco tajíš, bych si tipla, že je v tom ženská; Bych vocenil, bych pronto viděl tvoje pozadí támhle na schodech. Jde o specifický způsob navazování na předchozí repliku v dialogu (PMČ, 1995:648; ✍Hoffmannová & Kolářová, 2013). Některé výrazy (Se ví; Se mi zdá) jsou už natolik frazeologizované, že se lze v jazykové praxi setkat i s nekodifikovaným psaním dohromady. Z mluvených projevů pronikají iniciální k. do žánrů psaných: Jsem si všiml… (titulek fejetonu). Jde o zpětnou vazbu: z mluvené č. proniká iniciální k. do textů psaných, a následně to, že čtenáři evidují tuto pozici v psaném textu, posiluje zpětně užívání v iniciální pozici v projevech mluvených.

V případech zvláštních a nepravidelných může být i stálé k. nositelem přízvuku, např. při „skandované řeči“ (✍Svoboda (2000:150): ´Zítra ´mu ´to ´tam ´dát ´musíš!), n. kvůli zachování obvyklé délky promluvových úseků: Ve větě Tohle, jak víte, jsem se vám snažil dokázat už včera či Tohle, jak víte, jsem se vám už snažil dokázat může mluvčí položit přízvuk na auxiliární jsem a sled slov jsem se vám může tvořit daktylský takt.

(d) Tzv. nekanonická (✍Toman, 2000) poloha k. je v č. obligatorní u deverbativního substantiva a adjektiva. Ve frázi jako objevení se komety na jižním nebi je reflexivní k. pozičně vázáno na nominalizované sloveso, nestojí tedy v druhé (=kanonické) pozici: *objevení komety se na jižním nebi; nekanonickou pozici rovněž zaujímá reflexivum v syntaktické skupině s deverbativním adjektivem: šířící se epidemie, tato rychle se šířící epidemie.

3 Klitický trs / klitická skupina

Pozice K 2 tvoří klitický trs (clitic cluster), pokud rytmický hostitel hostí několik k. současně. Pokud má klitický trs jediného rytmického i syntaktického hostitele, tvoří s ním jediný rytmický celek. V takovém případě nelze dovnitř trsu (tj. mezi žádná dvě klitika) vsunout žádné slovo jiné: Včera [bych se mu] hlasitě zasmál × Včera *[bych hlasitě se mu] zasmál (s výjimkou rytmizované řeči). Pořadí k. v klitickém trsu je rigidní:

(a) Dat. osobních a zvratných zájmen předcházejí před tvary akuz.: Já ti ho neprodám × *Já ho ti neprodám; více viz ↗PCC.

(b) ↗Volný zájmenný dativ předchází většinou před dat. vazebným: Představ si, ona ti mu utekla žena.

(c) Auxiliární k. předcházejí před k. zájmennými: Včera jsem se pohádal s Evou × *Včera se jsem pohádal s Evou.

(d) Zvratné k. předchází před nezvratnými zájmennými k. (s výjimkou případů sub (b)): Jen se mi to zdálo × *Jen mi se to zdálo; Já si ti nestěžuju; *Já ti si nestěžuju.

Schematicky: 1.‑li, 2. auxiliár, 3. volný dativ, 4. reflexivum, 5. dativ, 6. akuzativ

Toto schéma může být v idiolektech č. mluvčích modifikováno, přičemž odchylky od něho jsou u různých mluvčích hodnoceny z hlediska gramatičnosti různě, srov. Nejsem si jist, nepopletl‑li jsi to (1–2) – Nejsem si jist, nepopletls‑li to (2–1); Nejsem si jist, nepopletl‑lis to (1–2), Nejsem si jist, nepopletls‑li to (2–1).

Odlišné (nekontaktní) pozice ve větě mohou zaujímat k., která mají různé syntaktické hostitele a struktura poskytuje více prozodických hostitelů. Věta může mít několik slovosledných variant: (i) Že se mi podařilo získat si tě, (ii) Že se mi podařilo si tě získat, (iii) Že se mi si tě podařilo získat, přičemž všechny jsou odvozeny z „hloubkové“ struktury, v níž jsou k. v pozici svých syntaktických hostitelů: „že podařilo se mi získat si tě“. Varianty (i)–(iii) jsou tedy výsledkem posunu klitických trsů z pozice svého syntaktického hostitele do pozice prozodického hostitele: pozice K 2, tj. pozice, jejímž prozodickým hostitelem je spojka že, je pro k., jejichž syntaktickým hostitelem pro sloveso podařit, patřící do věty se spojkou že, kanonická, proto (i)–(iii) a (iv) *Že podařilo se mi získat si tě. Klitika si, jejichž syntaktickým hostitelem je sloveso získat, mohou zůstat v pozici svého syntaktického hostitele, který je současně hostitelem prozodickým (i), n. mohou jako svého prozodického hostitele využít sloveso podařit (ii), n. mohou jako prozodického hostitele využít spojku že, a pak se v klitickém trsu setkají k. různých syntaktických hostitelů (ii) a (iii); srov. v generativní gramatice zavedený termín ↗šplhání klitik. Následující příklady ukazují, že klitický trs se chová jako syntaktická jednotka: (ii) *Že se mi podařilo si získat (*Že se mi podařilo si získat tebe), *Že se mi si podařilo tě získat atd.

Pozice klitického trsu vůči hostiteli je většinou pevná, tj. K 2. Částečně variantní je postavení dativních zájmenných k. ve větách jako Takovéhle reklamní tiskoviny jsou mi / mi jsou pravidelně vhazovány do schránky. Preference jedné z obou variant závisí hlavně na rozměru prvního syntaktického členu věty, tj. na tom, zda ho mluvčí považuje za samostatný rytmický celek, oddělený pauzou od pokračování věty (tj. ve významu „pokud jde o reklamní tiskoviny“), anebo nikoli. Preferována je slovosledná varianta s k. na místě druhém, tedy varianta rytmicky plynulejší: mi jsou. Ale obvyklé je jen: Takovéhle reklamní tiskoviny mi byly pravidelně vhazovány do schránky.

Jedním z diskutovaných problémů je, jaký je status jazykových výrazů, které ukazují v syntaxi svým chováním rys [klitičnost]. Podle klasické analýzy zakotvené v generativní gramatice jsou klitika frázové afixy, viz ✍Klavans(ová) (1985), ✍van Riemsdijk (1999). Ale např. podle ✍Andersona (1992), ✍Andersona (2005) nejsou k. vůbec morfémy, nýbrž fonologickým materiálem, který realizuje morfosyntaktické rysy spojené s příslušnou frází. Jejich umístění ve frázi se určuje (podobně jako tomu je u afixů v doméně slova) vzhledem k parametrizovanému orientačnímu bodu (levý okraj domény × pravý okraj domény × hlava domény). Povrchová pozice je důsledkem vyrovnání různých omezení kladených na umístění materiálu morfologickým a fonologickým modulem. Většinový názor je ale, že k. jsou syntaktickým materiálem (v generativní gramatice funkční hlavy).

č. je status k. jako frázových afixů dobře vidět na slovech, která mají na pravé periferii flexi, protože slovní k. klitizují až za flexivní afix (tradičně se analyzují jako ↗postfix): kdosi, kohosi, …; tento, tohoto, …; kdopak, kohopak, … Typický afixální frázový k. je ‑ž: jednak relativizační afix: dívka, jež, k níž; dívka, jejíž přítel…, jejíhož přítele…; četl, což, čehož…; jednak stylistický afix: kdo(ž) ví. Relativizační k. ‑ž a deiktický k.to se mohou v pořadí, v jakém klitizují, seřadit za sebe na pravé periferii slova: Filipika proti misomusům, kterýžto název tradicionalistům pohne žlučí, s kterýmžto názvem se poprvé setkáváme ve škole

Je třeba ovšem počítat s existencí k. různého typu. Ukazuje to např. préteritový komplex s rysem 2.os.sg., který obsahuje dva různé auxiliáry: plný jsi (přišel jsi) a redukovaný ‑s (přišels). Zatímco k. jsi je typický K 2 klitikon, hostitelem k. ‑s může být jakékoli slovo stojící před ‑l‑ovým participiem včetně něho samého, pozice K 2 je jen preferovaná: Ty jsi viděl Pavla, *Ty viděl jsi Pavla, *Ty viděl Pavla jsi × Tys viděl Pavla, *Ty viděls Pavla, *Ty viděl Pavlas. Srov. i kontrast: *Našeho jsi Petra viděla? × Našehos Petra viděla? Tvary s k. ‑s jsou v č. mluvnicích hodnoceny jako hovorové a zčásti se vyznačují regionální preferencí: typ viděls je spíše moravský (✍Balhar a kol., 2002:340), zatímco viděl jsi je více preferováno v Čechách. Je‑li ve struktuře k. se n. si, stává se preferovaným hostitelem pro k. ‑s ono: Ty ses oholil, ?Tys se oholil, ??Ty se oholils × ?Ty hos oholil, Tys ho oholil, ??Ty ho oholils. Klitizace ‑s k reflexivnímu k. je spisovná (i v kondicionálu): vrátil ses, přál sis to, podíval by ses, vybral by sis, dosud nekodifikované je vrátil jsi se (viz ✍Sedláček, 1994). Klitikon ‑s, a tedy i existence jeho klitizací v syntaxi vznikajících tvarů, je výrazným rysem č.

Rozdíl mezi oběma typy k. se projevuje taky v tom, že redukované k. může mít prozodického hostitele klitikon (Ty ses oholil); neplatí pro něj tedy pravidlo, že klitikon se neopírá o klitikon, srov. ještě klitický trs uvnitř slova: Na co jsi myslel?Načs myslel?

Č. nemá tzv. clitic doubling. Jde (velmi zjednodušeně řečeno) o dvojí vyjádření rysů osoba, číslo a rod: na lexikálně prázdném klitiku a na koreferenční plně lexikální nominální skupině v pozici objektu. Téměř obligátně se jako jazyk s clitic doubling uvádí španělština (1), balkánské jazyky neslovanské (řečtina, rumunština, albánština) i slovanské (makedonština a bulharština); ve spisovné bulharštině je na rozdíl od makedonštiny spjato především s aktuálním členěním, viz (2); viz např. ✍Nicolova (2008:152) a mnoho dalších:

(1)

Yo

loi

quiero

[a mia pais]i

k.

miluji

svou vlast

(2)

Knigatai

jai

četa

veče

cjal

mesec

kniha-Def.

ji.k.

čtu.1.sg.prez.

celý

měsíc

’Tu knihu čtu už celý měsíc‘

Viz také ↗vývoj českých klitik.

Rozšiřující

2. Generativní gramatika

4 Repertoár klitik v češtině

K. jsou lexikální jednotky, které nejsou schopny promítnout vlastní prozodický strom a v tomto smyslu slova (viz již ✍Daneš, 1960) jsou k. prozodicky a syntakticky nedostatečné (podspecifikované, deficitní). V tradiční č. lingvistice jsou mezi kandidáty č. k. uváděny:

(1)

spojka ‑li (Chcete‑li být považován za člověka, musíte se také tak chovat)

(2)

některá slovesa

a.

všechny formy préteritálního auxiliáru (jsem, jsi, jsme, jste, jsou)

b.

všechny formy kondicionálového auxiliáru (bych, bys, by, bychom, byste)

tvar byl předminulého času indikativu (Já jsem byl četl / *Já jsem četl byl) a minulého času kondicionálu (Já bych byl přišel / *Já bych přišel byl)

enklitické formy slovesa být/mít, např. v pozici participiální pasivní konstrukce (viz ✍Junghanns (2002:123))

enklitické formy modálního příslovce lze

(3)

krátké tvary zvratných osobních zájmen – si, se

(4)

krátké tvary osobních zájmen v dat.mi, ti, mu

(5)

krátké tvary osobních zájmen v akuz., , ho

(6)

jiné krátké tvary osobních zájmen – mně, , ji, nás, nám, jich, jim, je

(7)

částice a některá příslovce (enklitika) – však, , prý, tam, tu✍Lenertová (2001)

(8)

některá slabě přízvučná slova na začátku věty (enklitika):

a.

soudržné prostředky (např. tak, pak)

b.

kvantitativní výrazy s funkcí atributu (např. To nic velkého není) – ✍Junghanns (2002:223)

c.

některá slovesa (např. spona, mít, viz  1, 1986:156)

(9)

wh‑věty (Komu jsi co koupil?)

(10)

formy ukazovacích a neurčitých zájmen (proklize) – tu, ni … ni

(11)

některá přivlastňovací zájmena (proklize) – jich dům

(12)

spojky (proklize), např. že

(13)

částice (proklize), např. jen, , prý (viz PMČ, 1995:45)

(14)

předložky

a.

primární předložky, např. do, na, v(e)

b.

sekundární předložky, např. mezi, mimo, kromě / krom, kolem / kol

Uvedený katalog reprezentuje výrazy, které jsou v různých pracích pokládány za k., i když v žádné nejsou uváděny všechny. Je z něho vidět, že když se respektuje pouze prozodické kritérium, vzniká velmi různorodá skupina slov s různými vlastnostmi. Klasický příklad: za k. se pokládá jak auxiliár préterita, tak auxiliár pasiva, ale morfologické a syntaktické chování obou auxiliárů je diametrálně odlišné, srov. např. morfologicko‑syntaktické kontrasty:

(15)

a.

jsem / jsu zkoušen × Já jsem / *jsu zkoušel

b.

nejsem zkoušen × *Já nejsem zkoušel

c.

Já už zkoušen jsem × *Já už zkoušel jsem

Více viz ✍Toman (1980) n. ✍Veselovská (2004), ✍Veselovská (2008). Pro vysvětlení pozice k. ve větě se proto volí syntaktické kritérium. Jako východisko se z tohoto hlediska standardně rozlišují k. nominální a k. verbální.

4.1 Taxonomie klitik v typologicky odlišných jazycích

V novější lingvistice, např. ✍Zwicky (1977), ✍Zwicky (1985), se přejímá tradiční dělení k. na jednoduché (simple) a speciální (special) k. Jednoduché k., např. angl. kontrahovaná pomocná slovesa, jsou variantami svých nekontrahovaných forem. Distribuce plné a foneticky redukované formy je u jednoduchých k. v podstatě stejná, a proto se jimi syntaktické analýzy nezabývají. Komplexní k. nemusejí mít svou neredukovanou podobu (např. angl. posesivní 's), n. se jejich distribuce podstatně liší od jejich neredukovaných forem (viz např. pronominální k.).

K. lze dělit také podle druhu jejich hostitele na k. vázané na určitý slovní druh (host clitics), např. románské k., a na k. s pevně určenou pozicí ve struktuře věty (fixed position clitics // nebo C 2 clitics n. second position clitics k.), např. většinu západoslovanských k., které tvoří pevně řazené skupiny v pozici, kterou lze nejlépe definovat jako „následující za první větnou frází“, jak ji definuje Wackernagelův zákon (viz ✍Wackernagel, 1892), dnes se mluví o Wackernagelově pozici. Podle tohoto zákona se nepřízvučná slova (tzv. klitiky) kladla za přízvučná slova a obsazovala druhé místo ve větě. Ze slovanských jaz. tuto vlastnost mají k.č., chorvatštině, srbštině, slovenštině a slovinštině. Také v litevštině dříve nepřízvučná zájmena se občas nacházela mezi předponou a kořenem slova – jako v případě mitrauk ‘vyprosti mě’, kdy se v současnosti užívá forma s přízvučným zájmenem ištrauk mane. Stejný jev lze zčásti pozorovat i v jiných současných indoevropských jazycích, viz ✍van Riemsdijk (1999) n. ✍Beukema & den Dikken (2000).

4.2 Prozodická klasifikace klitik

Při popisu slovanských k. se starší literatura koncentruje téměř výhradně na jejich prozodické vlastnosti. Tradičně se odkazovalo na jejich „bezpřízvučnou“ pozici a jejich umístění se chápalo z hlediska větné prozodie. Zejména pozice za prvním slovem n. složkou se vysvětlovala odkazem na první prozodicky křivkové napětí v bodě (angl. peak). To tedy znamenalo, že k. byla vždy jen příklonkou.

4.3 Speciální morfosyntaktický statut klitik

Podrobnou morfosyntaktickou charakteristiku hybridních vlastností k. v rámci tradiční gramatiky podali již ✍Wackernagel (1892), ✍Tesnière (1959) n. ✍Jakobson (1935), kteří shodně konstatují, že k. představují přechodný jev na pomezí morfologie a syntaxe a jejich existence představuje problém pro binární definici a klasifikaci tradičních syntaktických primitivů. Podrobně se fonetickou a morfosyntaktickou charakteristikou kategorie k. zabývají v morfologické rovině generativní gramatiky např. ✍Zwicky (1977), ✍Zwicky (1985)✍Zwicky & Pullum (1983). Autoři uvádějí seznam vlastností, kterými se k. liší od vázaných afixů a od samostatných slov:

Podobně jako afixy a na rozdíl od slov

a.

k. nejsou schopny nést nezávislý přízvuk

b.

fonetická pravidla se uplatňují na skupinu k. + hostitel jako na jednu jednotku

c.

k. se nevyskytují v izolaci

d.

pořadí k. ve skupině a ve vztahu k hostiteli je pevné

e.

distribuce a kombinační možnosti k. jsou jednoduché

f.

vnitřní struktura k. je morfologicky jednoduchá

Podobně jako slova a na rozdíl od afixů

a.

k. kladou nižší nároky na selekci svého hostitele

b.

v kombinacích k. + hostitel je méně morfologické a sémantické idiosynkrasie

c.

syntaktická pravidla neovlivňují skupiny k.

d.

k. je možno kombinovat s jinými k.

Na základě toho, že vlastnosti k. se v řadě případů odlišují od volných slovních jednotek stejně jako od vázaných morfémů, konstatují ✍Zwicky & Pullum (1983), že k. jsou samostatné specifické příznakové jednotky na škále:

  • AFIX → KLITIKA → SLOVO → FRÁZE → VĚTA

Samostatnou diskrétní kategorii pro k. v rámci jejich morfologické analýzy prosazuje také např. ✍Carstairs (1981) n. ✍Anderson (1992), ✍Anderson (1993), který rozpracovává ucelenou koncepci frázové morfologie, v níž k. představují typický příklad frázového afixu. Frázové afixy se vážou ke komplexní frázi, na rozdíl od slovních afixů, které se vážou ke slovnímu kmeni. Hlavními argumenty ve prospěch morfologických analýz k. je především pevné pořadí uvnitř skupiny klitik, tzv. v ↗klitickém trsu, který připomíná morfologický templát.

Další kritéria pro definici k. předložil na základě analýzy románských k. ✍Kayne (1975); kromě kritérií uvedených výše zdůrazňuje především skutečnost, že k. nelze koordinovat a modifikovat způsobem srovnatelným s jinými zájmeny a substantivy. Celý komplex tradičních i nových argumentů shrnují ve standardní verzi generativní gramatiky 90. let ✍Cardinaletti(ová) (1999)✍Cardinaletti(ová) & Starke (1999), kteří vycházejí z výše uvedených charakteristik k. a doplňují další diagnostická kritéria především sémantickápragmatická. Na základě srovnání prosazují tripartitní rozdělení zájmen na (a) silná zájmena, (b) slabá zájmena, (c) k. Specifikum jednotlivých typů zdůvodňují stupněm syntaktické deficitnosti zájmen ve srovnání s referenčními substantivy. Silná zájmena jsou syntaktické fráze podobné substantivním frázím, obsahují kompletní projekci lexikální hlavy N. Silná zájmena zastupují substantiva ve většině jejich syntaktických rolí. Slabá zájmena jsou deficitní, protože postrádají jednu z periferních funkčních projekcí a v důsledku toho ztrácejí schopnost samostatné reference. Jsou však stále definována jako fráze, a proto vykazují vlastnosti odlišné od k., především v oblasti distribuce. K. postrádají větší množství periferních funkčních projekcí a jsou syntakticky definovány jako hlavy. Specifikum v distribuci jednotlivých druhů zájmen vyplývá již z rozdílu mezi možnou strukturní pozicí fráze a pozicí hlavy, který je základem soudobého modelu větného vzorce. Kromě definování rozdílu mezi hlavou a frází ✍Cardinaletti(ová) & Starke (1999) navrhují, aby rozdíly v distribuci zájmen a k. vyplývaly z principů syntaktické ekonomie reprezentace, která požaduje minimalizaci struktury a v případě možné volby preferuje jednotku strukturně jednoduchou (např. k.) před strukturně komplexními (silné zájmeno). Obdobná kritéria uplatňuje na č. data ✍Veselovská (1995) a podobné stanovisko přijímají pro slovanská k. např. ✍Franks & King(ová) (2000)✍Franks (2009). Mezi č. slabá zájmena by se daly zařadit také mnohé „nestálé příklonky“ (PMČ, 1995:649), které mohou stát v iniciální větné pozici a do klitického trsu se zařazují až na jeho konci. Vlastnosti k. zahrnující data ze všech evropských jaz. včetně č. viz ✍Vos & Veselovská (1999).

5 Funkce klitik

Syntaktické k. mohou vystupovat v roli subjektu, valenčních participantů slovesa, nevalenčních slovesných a jmenných participantů a adverbiálních určení, stejně jako mohou být nositeli verbální a větné modality. Rozsah možných větných funkcí k. tvoří východisko analýz především pronominálních k. Jako příklad lze uvést studii ✍Rudin(ové), 1997, v níž autorka na základě analogie shody subjektu a predikátu považuje pronominální k. za formu morfologické shody slovesa s objektem. O rozšíření této teorie na verbální a adverbiální k. se pokouší ✍Longa & Lorenzo ad. (1998), kteří prosazují princip Clitic Recycling Strategy, podle něhož k. – jako nejméně příznakové elementy ve své kategorii – vyplňují mezery v systému a jsou tak nejekonomičtějšími prostředky naplnění požadavku na interpretovatelnost. Hypotézy týkající se funkce k. ve větné struktuře nemohou při analýze přehlížet existenci dublování přítomného argumentu k.: ↗clitic doubling. V celé řadě jaz. se totiž k. vyskytují současně spolu s větnými členy, jejichž funkci reprezentují, a vystupují tak v roli jakéhosi specifického větného jádra, přičemž jejich frázové dublety jsou dislokovány do periferních pozic. Příklady č. ↗resumptivních zájmen, které mohou být interpretovány jako clitic doubling, uvádí ✍Veselovská, 1995.

6 Klasterizace klitik ve slovanských jaz.

Kromě pevné pozice ve větě patří k základní charakteristice k. také pevné pořadí jednotlivých k. v rámci jednoho trsu na úrovni věty. K. se sdružují v ↗klitickém trsu. Některé jazyky umožňují klasterizaci k. jak na úrovni nominální fráze, tak i na úrovni věty; viz ✍Aikhenvald(ová) (1998:259), ✍Aikhenvald(ová) (2002:59–60), ✍Werle (2002). Ve slovanských jaz. je to přísně zakázáno: kapacita klasterizace spočívá v tom, že umístění slovanských klitických trsů je předmětem dvou syntaktických podmínek: (a) Každá k. má vlastní specifický slot (pozici) v klitické šabloně, (b) klitické šablony mají pevnou pozici ve větě. Již ✍Jakobson (1935) pozoroval, že se slovanské klitické trsy obvykle skládají ze dvou hlavních bloků: klasterizující částice a klasterizujícího zájmena, stejně jako pomocná slovesa. Novější a propracovanější přístupy ke slovanským klitickým šablonám ukazují, že rozlišování klitických zájmen a klitických pomocných sloves (AUX) je relevantní. Existují tři areálové typy slovanských klitických šablon: jsou odlišeny podle umístění slotu pomocných be‑sloves (✍Kosta & Zimmerling, 2013; ✍Zimmerling & Kosta, 2013), kteří shrnují západoslovanský typ klitické šablony:

Klitická fráze [klitická fráze AUX1] [klitická fráze PRONOM: refl – DAT – ACC]

Platí přitom, že slovanské klausterizující k. jsou vždy k. větné (clause‑level clitics), zaujímají větnou pozici C 2 v základním slovosledu a netvoří trs s neklitickými slovy. Specifikem č. věty je, že reflexivní k. mohou a musí v maximálním trsu předcházet jak dativu, tak i akuzativu osobních zájmen. Sejde‑li se v jedné větě více k., jejich pořadí je v č. následující:

[QP klitická fráze: ‑li [klitická fráze AUX1: jsem, jsi (-s), jsme, jste / bych, bys, by, bychom, byste] [klitická fráze PRONOM: reflsi, se – DAT mi, ti, muACC , , ho]]

(16)

a.

Pakli se mi ho povede přemluvit žít dál, budu rád

b.

Nemohu si vzpomenout, zdali se mi je přítel rozhodl darovat

c.

Nevíme, mají‑li dnes medovinu

Pořadí jednotlivých k. v klitickém trsu lze odůvodnit na základě obecné generalizace vztahu mezi lexikonem, slovotvorbou a syntaxí, které pokrývají jak morfologické, tak i slovotvorné a syntaktické principy derivace, jako např. mirror prinicple.

7 Analýzy distribuce klitik v klitickém trsu ve větě jednoduché

Pozice č. k. a jejich pořadí v rámci klitického trsu je stejné v tzv. root‑větách („hlavních“, nezapuštěných větách), tak i ve větách zapuštěných. ✍Toman (2000) se zaměřuje na nekanonické pozice k. v nevětných (nominálních, adjektivních a infinitivních) strukturách.

Analýza distribuce větných č. k. těsně souvisí s tradicí udržovanou představou, že slovosled je v č. větě naprosto volný a nepodléhá restrikcím, n. není ohraničen ničím jiným než pragmaticko‑sémantickými faktory, jako je aktuální členění věty n. přízvuk. Protože příklonky se pokládají za prozodicky defektní prvky a za syntakticky neúplné a přitom tvoří přirozenou třídu definovatelných elementů (✍Zwicky, 1977), je studium jejich stabilního umístění mimořádně zajímavé. Stálost pozice C 2 se zdá být určena spíše jejich vnitřními vlastnostmi, případně velmi obecnou potřebou vyřešit rozpor mezi výstupem syntaktických a prozodických a/nebo morfologických požadavků; viz ✍Halpern (1992), ✍Halpern (1996), ✍Franks (2001), ✍Franks (2008), ✍Gruet‑Škrabalová (2011).

7.1 Fonetická analýza pozice C 2

Fonetické vlastnosti k. a jejich skupin jsou v soudobé lingvistice podrobně analyzovány např. v pracích autorů jako ✍Kaisse(ová) (1983), ✍Nespor(ová) & Vogel(ová) (1986)✍Nespor(ová) (1993). Fonetické studie konstatují, že skupina k. + hostitel tvoří samostatnou hybridní jednotku na rozhraní fonetického slova a fonetické fráze. Autoři tvrdí, že v případech, kdy lze doložit rozpor mezi prozodickou a syntaktickou analýzou, umístění C 2 dokazuje primárnost prozodického principu. Tyto analýzy však neřeší fenomén clitic climbing, u něhož nelze distribuci zdůvodnit prozodickými pravidly stejného typu, a prozodická analýza je navíc obtížně použitelná pro románské (host) k. V podstatě fonetická je také teorie prozodické inverze objevující se v ✍Halpern (1992), ✍Avgustinova & Oliva (1995) n. ✍King(ová) (1996). V rámci fonetických analýz k. se diskutuje pojem přísné enkliticity. Striktní enklitické klitikon je prvek, který nemůže být posunut dopředu a nestojí na levém okraji své domény. Pro větné striktní enklitiky je taková doména věta. V románských a slovanských studiích se tyto přísně enklitické efekty nazývají Tobler‑Musafiův zákon. Ten se obvykle vysvětluje jako PF požadavek, který zamezí přísně enklitickým k., aby stály ve výchozí pozici věty, srov. ✍Franks (2008:93). Tyto hypotézy považují pozici C 2 za výsledek záchranného fonetického mechanismu, který umístí do pozice před foneticky deficitní k. frázi n. hlavu (sloveso) sloužící jako opěrné fonetické slovo. Problémem většiny fonetických analýz je, že téměř všechny slovanské jaz., které kladou omezení počtu složek předcházejících C 2, občas umožňují umístění zájmenných a auxiliárních k. po prozodické přestávce – na počátku klauze n. po vložení; např. v bulharštině ✍Tomić(ová) (2004:214), ✍Franks (2008:100), ve slovinštině ✍Kosta (2009); v č. např. ✍Avgustinova & Oliva (1997:33), ✍Ćavar & Wilder (1999:438):

(17)

a.

Včera jsem, po pravdě řečeno, si ho prohlížel

b.

Včera jsem si, po pravdě řečeno, ho prohlížel

c.

Včera jsem si ho, po pravdě řečeno, prohlížel

Chorvatština a srbština jsou naopak jaz., v nichž je to zcela vyloučené (✍Radanović‑Kocić(ová), 1996:439). Proto je třeba postulovat dva druhy Tobler‑Musafiových k.: údajně fonetické (chorvatština, srbština) a údajně syntaktické (čeština, bulharština, slovinština aj.).

7.2 Syntaktická analýza pozice C 2

Syntaktické analýzy nepopírají existenci fonetických vlastností k., ale vycházejí z toho, že prozodie je odrazem syntaktické struktury. Pozice před C 2, která je zpravidla definovatelná také foneticky, je považována za směrodatnou diagnostiku svědčící o frázové povaze elementu, který se v ní objevuje. Syntaktická analýza umisťuje pozici slovanských k. ve standardním případě jako následující první konstituent – buďto jakoukoliv frázi (18a), n. sloveso (18b). Konstituent předcházející k. může následovat některé podřadicí spojky a v tom případě jsou k. na místě třetím (18c):

(18)

a.

[Nic takového] bych netvrdil. [Do školy] ho neposílali

b.

[VViděl] jsem ho. [VP [Dávat] mu to] by nebylo rozumné

c.

Říkal, že do školy ho posílali každý den. *Ptal se, jestli do školy ho posílali

Na první pohled výjimečné jsou také k. reflexivní, zájmenné a verbální (AUX) v pozici iniciální. ✍Toman (1996:505) ukazuje, že v neformální hovorové č. může být první složka věty za určitých podmínek zkrácena, takže k. následuje elidovaný první konstituent:

(19)

a.

[To/Že se mi Jana nelíbí] bych netvrdil. [To/Jestli přijdu anebo ne] se uvidí

b.

´Bych netvrdil. ´Se uvidí

Č. k. mohou vystoupat z domény infinitivu do P2 finitního slovesa jako v (a) a dvě reflexivní k. mohou splynout v rámci jediného templátu:

(20)

Petr začal holit sám sebe – Petr se začal holit

Petr se ho donutil oholit – Petr se donutil oholit (se)

Různý rozsah výjimečných pozic u C 2 (vliv spojky, slovesný tvar předcházející k., prozodický předěl nahrazující první konstituent) představuje plodné pole pro upřesnění analýzy k. Teoreticky je využívá ve svých studiích např. ✍Rivero(vá) (1991). Pokud jde o konkrétní pozici, ve které je umístěn klitický trs, ✍Ćavar & Wilder (1999), ✍Wilder & Ćavar (1994) n. ✍Progovac(ová) (1996) považují za hostitele Wackernagelových k. projekci C, tedy nejvyšší funkční projekci ve větném vzorci, jejíž existence je přijímána nezávisle na výskytu k. Podobné stanovisko zaujímá i ✍Toman (1980), ✍Toman (1986), který se zabývá i českými k. a jejich pozici označuje jako C („asociaci s COMP“). Na rozdíl od nich ✍Halpern (1992) lokalizuje k. v oblasti nezávisle dokumentované projekce finitního slovesa.

Jiní autoři prosazují na základě pozice C 2 existenci samostatné projekce, např. ✍Rivero(vá) (1991) tuto projekci nazývá WP (Wackernagel Phrase) nebo TMP (Tobler‑Mussafia Phrase). Také ✍Dimitrova‑Vulchanova & Hellan (1991)✍Dimitrova‑Vulchanova (1993), ✍Dimitrova‑Vulchanova (1999) používají mnohovrstevnatou větnou projekci obsahující celý řetězec funkčních hlav jako FRONT, Neg apod. Řada z těchto hlav je definována pouze s ohledem na konkrétní k. Formální teorie také často definují kompetenci syntaxe různě: v některých modelech je slovosled k. vyloučen ze syntaxe v úzkém slova smyslu (narrow syntax), zatímco v jiných jsou klitické trsy generovány v syntaxi, viz např. ✍Kosta & Zimmerling (2013), ✍Zimmerling & Kosta (2013).

7.3 Kombinované analýzy distribuce klitik

Empiricky orientované studie k. ukázaly, že prvky označované termínem k. v popisech různých jaz. jsou morfologicky heterogenní a mohou postrádat v daném jaz. obecné taxonomické charakteristiky, srov. ✍Aikhenvald(ová) (2002). Také konzistentní prozodické přístupy k slovanským k. ukázaly, že k. sdílející zjevně stejnou syntaktickou pozici na úrovni PF mohou mít v daném jaz. různé fonetické vlastnosti, srov. (✍Dybo, 1975). Řada analýz proto kombinuje syntaktický přístup s fonetickým; reprezentativní jsou např. studie ✍Franks & King(ová) (2000) n. ✍Bošković (2000). Analýzy opírající se o kombinaci fonetických a syntaktických faktorů nepovažují někdy ani přesné umístění Wackernagelovy pozice v rámci větného grafu za podstatné. Např. ✍Bošković (2000) tvrdí, že pozice C 2 závisí na komplexnosti větného stromu. Protože větný strom v duchu minimalismu nemusí být vždy maximální možnou projekcí věty (CP), nelze pozici C 2 stanovit předem. Podobný názor zastává také ✍Caink (1999). Analýzu českých k. na základě prozodických principů doplněných o kritéria sémantická a pragmatická nabízí např. ✍Fried(ová), 1999, která vychází z ✍Daneše (1960) a ukazuje, že fonetická charakteristika elementů nemusí vždy odpovídat jejich syntaktickým vlastnostem.

8 Příklady analýzy slovanských klitik

Různé druhy analýz č. k. lze nalézt v pracích ✍Tomana (1980), ✍Veselovské (1995), ✍Lenertové (2004:139) aj. Analýzy se různí. V 80. a 90. letech většina autorů (včetně ✍Zimmermann(ové), 2009) předpokládá, že veškeré č. k. jsou bázově generovány jako hlavy nad projekcí TP, tj. jako předcházející kanonické pozici subjektu ve finitní klauzi. Srovnání jazyků s k. na druhém místě (např. srbštiny a chorvatštiny) s č. dovoluje interpretovat české k. v první pozici a k. v třetí pozici jako umístění definovatelné syntaxí. Standardní druhou pozici lze popsat jako heterogenní strukturu, ve které pronominální k. zaujímají pozici vně finitní klauze (TP), níže než tázací částice ‑li, níže než klitická pomocná slovesa (jsem, jsi, … bych, bys, ) a níže než reflexivní zájmeno si, se; srov.:

(21)

a.

Prohlížel jsem si ho

b.

jsem si ho prohlížel

c.

Budeš‑li se pilně učit, dostaneš ve škole samé jedničky

d.

Řekls mu to

e.

Tys mu to řekl

V soudobé literatuře např. ✍Junghanns (2002:145) navrhuje pro č. k. výchozí strukturu, která obsahuje projekce AGRSP, NEGP a AGROP a generuje k. v různých hlavách: ‑li, pod AGRS zájmeno (se), pod T0 préteritální auxiliár a kondicionálový auxiliár, pod Neg větný zápor (ne), pod AGRO zájmeno (se, si), pod první VP ↗volný dativ a pod druhou VP osobní zájmeno (mi, , ti, mu, ho). Podobně i ✍Kosta (2003a), ✍Kosta (2003b), ✍Kosta (2006), ✍Kosta (2010) předpokládá, že hlavní sloveso se pohybuje do ModP a až po ověření slovesných rysů na úrovni syntaxe mohou k. vytvořit klitický trs na úrovni PF (v případě QP i na úrovni LF).

Příklady přerušení č. klitického trsu se zabývají ✍Franks & Junghanns ad. (2004:27), n. ✍Krivochen & Kosta (2013). Navrhují, že klitický trs v č. se tvoří buď jako komplexní hlava, n. jako komplexní klitický templát až na úrovni PF (viz příklad s , prý n. s jen) potvrzující jejich hypotézu, že klitické trsy mohou vznikat i s jinými elementy, které splňují podmínku prozodickou.

Literatura
  • Aikhenvald, A. Y. Warekena. In Derbyshire, D. C. & G. K. Pullum (eds.), Handbook of Amazonian Languages 4, 1998, 225–433.
  • Aikhenvald, A. Y. Typological Parameters for the Study of Clitics, with Special Reference to Tariana. In Dixon, R. M. W. & A. Y. Aikhenvald (eds.), Word: A Cross-Linguistic Typology, 2002, 42–78.
  • Anderson, S. R. A-Morphous Morphology, 1992.
  • Anderson, S. R. Wackernagel's Revenge: Clitics, Morphology, and the Syntax of Second Position. Lg 69, 1993, 68–98.
  • Anderson, S. R. Aspects of the Theory of Clitics, 2005.
  • Avgustinova, T. & K. Oliva. Wackernagelposition and Related Phenomena in Czech. WSJ 41, 1995, 21–42.
  • Avgustinova, T. & K. Oliva. On the Nature of the Wackernagel Position in Czech. In Junghanns, U. & G. Zybatow (eds.), Formale Slavistik, 1997, 25–47.
  • Balhar, J. ad. Český jazykový atlas 4, 2002.
  • Beukema, F. & M. den Dikken. (eds.) Clitic Phenomena in European Languages, 2000.
  • Běličová, H. & L. Uhlířová. Slovanská věta, 1996.
  • Bošković, Ž. Second Position Cliticization: Syntax and/or Phonology? In den Dikken, M. & C. Beukema (eds.), Clitic Phenomena in European Languages, 2000, 71–119.
  • Caink, A. The Lexical Interface: Closed Class Items in South Slavic and English. PhD. diss., University of Durham, 1999.
  • Cardinaletti, A. Pronouns in Germanic and Romance Languages: An Overview. In van Riemsdijk, H. (ed.), Clitics in the Languages of Europe, 1999, 33–82.
  • Cardinaletti, A. & M. Starke. The Typology of Structural Deficiency. A Case Study of the Three Classes of Pronouns. In van Riemsdijk, H. (ed.), Clitics in the Languages of Europe, 1999, 143–233.
  • Ćavar, D. & Ch. Wilder. Clitic Third in Croatian. In van Riemsdijk, H. (ed.), Clitics in the Languages of Europe, 1999, 429–467.
  • Carstairs, A. Notes on Affixes, Clitics and Paradigms, 1981.
  • Daneš, F. Sentence Intonation from Functional Point of View. Wd 16, 1960, 34–54.
  • Dimitrova-Vulchanova, M. Clitics in Slavic. In Hellan, L. (ed.), Clitics in Germanic and Slavic, 1993, 1–50.
  • Dimitrova-Vulchanova, M. Clitics in the Slavic Languages. In van Riemsdijk, H. (ed.), Clitics in the Languages of Europe, 1999, 83–121.
  • Dimitrova-Vulchanova, M. & L. Hellan. Clitics and the Completedness Parametr. Nordic Journal of Linguistics 14, 1991, 1–39.
  • Dokulil, M. Opravovat zvratné se, si po čárce? 39, 1956, 108–113.
  • Dybo, V. A. Zakon Vassilieva-Dolobko v drevnerusskom jazyke na materiale Čudovskogo Zaveta. International Journal of Linguistics and Poetics 18, 1975, 7–81.
  • Ertl, V. Příspěvek k pravidlu o postavení příklonek. 8, 1924, 257–268, 293–309.
  • ESČ, 2002.
  • Esvan, F. Česká klitika z hlediska typologického. In Č-US 2, 2000, 141–148.
  • Franks, S. The Internal Structure of Slavic NPs, with Special Reference to Bulgarian. In Przepiórkowski, A. & P. Bański (eds), Generative Linguistics in Poland: Syntax and Morphosyntax, 2001, 53–69.
  • Franks, S. Clitic Placement, Prosody and the Bulgarian Verbal Complex. JSL 16, 2008, 91–137.
  • Franks, S. Clitics in Slavic. In Kempgen, S. & P. Kosta ad. (eds.), Die slavischen Sprachen. The Slavic Languages I, 2009, 725–738.
  • Franks, S. & T. H. King. A Handbook of Slavic Clitics, 2000.
  • Franks, S. & U. Junghanns ad. Pronominal Clitics in Slavic. JSL 12, 2004, 3–36.
  • Fried, M. Second-Position Clitics in Czech: Syntactic or Phonological? Lga 94, 1994, 155–175.
  • Fried, M. Inherent vs. Derived Clisis: Evidence from Czech Proclitics. Journal of Linguistics 35, 1999, 43–64.
  • Gruet-Škrabalová, H. Czech Questions with two Wh-Words. In Kosta, P. & L. Schürcks (eds.), Formalization of Grammar in Slavic Languages, 2011, 179–192.
  • Halpern, A. Topics in the Placement and Morphology of Clitics. PhD. diss., Stanford University, 1992.
  • Halpern, A. Introduction. In Halpern, A. & A. Zwicky (eds.), Approaching Second: Second Position Clitics and Related Phenomena, 1996.
  • Hoffmannová, J. & I. Kolářová. Se vám to nelíbí? Jednoslabičné začátky českých výpovědí / dialogických replik v běžně mluvené češtině a beletristické stylizaci. KGA 07, 2013, 36–47.
  • Jakobson, R. Les enclitiques slaves. In Migliorini, B. & V. Pisani (eds.), Atti del III Congresso internazionale dei linguisti, 1935, 384–390.
  • Junghanns, U. Klitische Elemente im Tschechischen: eine kritische Bestandsaufnahme. In Daiber, T. (ed.), Linguistische Beiträge zur Slavistik IX, 2002, 117–150.
  • Kaisse, E. M. The Syntax of Auxiliary Reduction in English. Lg 5, 1983, 93–122.
  • Kayne, R. S. French Syntax. The Transformational Cycle, 1975.
  • King, T. H. Slavic Clitics, Long Head Movement, and Prosodic Inversion. JSL 4, 1996, 274–311.
  • Klavans, J. L. The Independence of Syntax and Phonology in Clitization. Lg 61, 1985, 95–120.
  • Kopečný, F. Nové rozdělení jazyků slovanských a v souvislosti s tím problém nářečí lašských. In Kudělka, M. (ed.), Česko-polský sborník vědeckých prací II, 1955, 9–26.
  • Kosta, P. Syntaktische und semantische Besonderheiten von Adverb und Negation im Slavischen. ZfSl 48, 2003a, 377–404.
  • Kosta, P. Negation and Adverbs in Czech. In Kosta, P. & J. Błaszczak ad. (eds.), Investigations into Formal Slavic Linguistics: Proceedings of the Fourth European Conference on Formal Description of Slavic Languages - FDSL 4, 2003b, 601–616.
  • Kosta, P. On Free Word Order Phenomena in Czech as Compared to German: Is Clause Internal Scrambling A-movement, A-Bar-Movement or is it Base Generated? ZfSl 51, 2006, 306–321.
  • Kosta, P. Targets, Theory and Methods of Slavic Generative Syntax: Minimalism, Negation and Clitics. In Kempgen, S. & P. Kosta ad. (eds.), Die slavischen Sprachen. The Slavic Languages. An International Handbook of their Structure, their History and their Investigation I, 2009, 282–316.
  • Kosta, P. Causatives and Anti-Causatives, Unaccusatives and Unergatives: Or How Big is the Contribution of the Lexicon to Syntax. In Bičan, A. & J. Klaška ad. (eds.), Karlík a továrna na lingvistiku, 2010, 230–273.
  • Kosta, P. & A. Zimmerling. Slavic Clitic Systems in a Typological Perspective. In Schürcks, L. & U. Etxeberria ad. (eds.), Nominal Constructions in Slavic and Beyond, 2013, 439–486.
  • Krčmová, M. Fonetika a fonologie, 2008.
  • Krivochen, D. G. & P. Kosta. Eliminating Empty Categories: A Radically Minimalist View on their Ontology and Justification, 2013.
  • Lenertová, D. On Clitic Placement. Topicalization and CP-Structure in Czech. In Kosta, P. & J. Frasek (eds.), Current Approaches to Formal Slavic Linguistics, 2001, 294–305.
  • Lenertová, D. Czech Pronominal Clitics. JSL 12, 2004, 135–171.
  • Longa, V. M. & G. Lorenzo ad. Subject Clitics and Clitic Recycling: Locative Sentences in Some Iberian Romance Languages. Journal of Linguistics 34, 1998, 128–164.
  • Mathesius, V. Jazyk, kultura a slovesnost, 1982.
  • 1, 1986.
  • 2, 1986.
  • Mills, Ch. The Distribution of Clitics in Czech. PhD. diss., University of Washington, Seattle, 2000.
  • Nespor, M. The Phonology of Clitic Groups. In Hellan, L. & H. van Riemsdijk (eds.), Clitic Doubling and Clitic Groups, 1993, 67–90.
  • Nespor, M. & I. Vogel. Prosodic Phonology, 1986.
  • Nicolova, R. Bălgarska gramatika. Morfologija, 2008.
  • Palková, Z. Fonetika a fonologie češtiny, 1994.
  • Pike, K. L. Phonemics. A Technique for Reducing Langauges to Writing, 1947.
  • PMČ, 1995.
  • , 1998.
  • Progovac, L. Clitics in Serbo-Croatian: Comp as the Second Position. In Halpern, A. & A. Zwicky (eds.), Approaching Second: Second Position Clitics and Related Phenomena, 1996, 411–428.
  • Radanović-Kocić, V. The Placement of Serbo-Croatian Clitics: A Prosodic Approach. In Halpern, A. & A. Zwicky (eds.), Approaching Second: Second Position Clitics and Related Phenomena, 1996, 429–448.
  • Rivero, M.-L. Long Head Movement and Negation: Serbo-Croatian vs. Slovak and Czech. The Linguistic Review 4, 1991, 319–351.
  • Rudin, C. Agr-O and Bulgarian Pronominal Clitics. In FASL 5, 1997, 224–252.
  • Sedláček, M. Ty jsi se (učil), ty jsi si (pamatoval)? , 1994, 27–43.
  • Stluka, M. Příklonné částice v textech počátků české prózy. In Čermák, F. & R. Blatná (eds.), Korpusová lingvistika: Stav a modelové přístupy, 2007, 314–330.
  • Svoboda, A. Klitika z hlediska funkční větné perspektivy I. In Č-US 2, 2000, 149–159.
  • Svoboda, A. Klitika z hlediska funkční větné perspektivy II. In Č-US 3, 2001, 81–85.
  • Tesnière, L. Éléments de syntaxe structurale, 1959.
  • Toman, J. Cliticization from NPs in Czech and Comparable Phenomena in French and Italian. In Borer, H. (ed.), The Syntax of Pronominal Clitics, 1986, 123–145.
  • Toman, J. Weak and Strong: Notes on be in Czech. In Brettschneider, G. & Ch. Lehmann (eds.), Wege zur Universalienforschung, 1980, 305–310.
  • Toman, J. A Note on Clitics and Prosody. In Halpern, A. & A. Zwicky (eds.), Approaching Second: Second Position Clitics and Related Phenomena, 1996, 505–510.
  • Toman, J. Prosodické spekulace o klitikách v nekanonických pozicích. In Č-US 2, 2000, 161–166.
  • Tomić, O. M. The South Slavic Pronominal Clitics. JSL 12, 2004, 213–48.
  • Uhlířová, L. Klitika jako kategorie diskusní. In Č-US 3, 2001, 29–35.
  • Uhlířová, L. Obštnost i mnogoobrazie na slovoreda na klitikite (Săpostavitelno izsledvane na bălgarskija i češkija ezik). Săpostavitelno ezikoznanie 36, 2011, 5–17, 20–31, 5–16.
  • Uhlířová, L. Obštnost i mnogoobrazie na slovoreda na klitikite 2 (Săpostavitelno izsledvane na bălgarskija i češkija ezik). Săpostavitelno ezikoznanie 36, 2012, 5–11.
  • van Riemsdijk, H. (ed.) Clitics in the Languages of Europe, 1999.
  • Veselovská, L. Phrasal Movement and X-morphology: Word Order Parallels in Czech and English Nominal and Verbal Projections. PhD. diss., FF UP, Olomouc, 1995.
  • Veselovská, L. Rozšířená verbální projekce v češtině: Tři druhy slovesa být. In Č-US 5, 2004, 203–212.
  • Veselovská, L. The Extended Verbal Projection in Czech: Three Variants of the Verb be. In Zybatow, G. & L. Szucsich ad. (eds.), Formal Description of Slavic Languages, 2008, 555–571.
  • Vos, R. & L. Veselovská. Clitic Questionnaire. In van Riemsdijk, H. (ed.), Clitics in the Languages of Europe, 1999, 891–1010.
  • Wackernagel, J. Über ein Gesetz der indogermanischen Wortstellung. IF 1, 1892, 333–436.
  • Werle, A. Southern Wakashan Clitics Order, 2002.
  • Wilder, Ch. & D. Ćavar. Long Head Movement? Verb Movement and Cliticization in Croatian. Lga 93, 1994, 1–58.
  • Zimmerling, A. & P. Kosta. Slavic Clitic Systems: A Typological Perspective. Sprachtypologie und Universalienforschung. Language Typology and Universals 66, 2013, 178–214.
  • Zimmermann, I. Satzmodus. In Kempgen, S. & P. Kosta ad. (eds.), Die slavischen Sprachen. The Slavic Languages. An International Handbook of their Structure, their History and their Investigation 1, 2009, 484–505.
  • Zwicky, A. M. On Clitics, 1977.
  • Zwicky, A. M. Clitics and Particles. Lg 61, 1985, 283–305.
  • Zwicky, A. M. What is a Clitic. In Nevis, J. A. & B. D. Joseph ad. (eds.), Clitics. A Comprehensive Bibliography 1892–1991, 1994, 12–20.
  • Zwicky, A. M. & G. K. Pullum. Cliticization vs. Inflection: English n't. Lg 59, 1983, 502–513.
Citace
Ludmila Uhlířová (1), Peter Kosta, Ludmila Veselovská (2) (2017): KLITIKON. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/KLITIKON (poslední přístup: 24. 11. 2024)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka